Všichni dívat

 Tyjo, fakt přímej přenos z toho, jak do Česka přilétla EU Uršula ?

Poznámka ke kolektivu

 Kolektiv je ze své podstaty stádní

Hifi jídlo

 Kromě různých jiných vlastností mám i tu, že mě tu i tam něco hodně baví. Většinou to příliš dlouho nevydrží, bohužel. Obvykle maximálně do chvíle než mě začně hodně bavit něco jiného. Což je asi škoda. Nicméně je pravdou, že některé zájmy se mě držej více, což se projevuje tím, že se vracejí a s přimhouřeným okem se dá říci, že jsou trvalé. Vyberu-li některé:

Zajímaly mě ženy - to ale přecejen s věkem polevuje. A navíc mám jednu skvělou doma, a to stačí.

Zajímá mě hudba - aktivně i pasivně. A v té pasivní části hraje velkou roli velká záliba ve spotřební elektronice. Zkrátka chci poslouchat tu hudbu na dobrým zařízení.

Zajímá mě politika a média - to je tady z toho blogu zřejmé a zajímalo mě to i v době před tímto blogem, kdy jsem měl jiný blog nebo neměl žádný blog.

A konečně zajímá mě jídlo - a to z několika aspektů - z nichž jeden se vrací vynuceně, když ztloustnu víc, než je pro mě snesitelné.

A to nastalo teď, vyroval jsem svoje historické maximum 96 kilo. A protože nechci mít za chvíli 120, rozhodl jsem se, že se projím k nižší váze. A to prosím pěkně není nepodložené přání. Mně se to v minulosti už minimálně dvakrát povedlo, takže o tom něco vím. Ok, tak se do toho pustíme, a kromě politických řečí sem budu dávat i postřehy k tomu, jak se moje mise s jídlem vyvíjí. Ale asi až příště, protože nemám rád dlouhé zápisy. To jedině potom, až to všechno spojím do své druhé knihy.

Pro dnešek dodám už víceméně jen heslo "středomořská strava". V Česku je s ní trochu potíž, přesto doufám, že mi (opět) pomůže.

Zmar, chaos, vaření žáby a proplouvání

 Tento blog čtu víceméně jen já sám. A tak slouží víceméně jenom mně. Jako zápisník, úlevovník, pomocník při tříbení myšlenek...Možná jako sběrač motivů pro mou budoucí knihu (haha). A taky jako jistá kronika, kterou je přínosné zpětně listovat. 

Občas si čtu, co jsem si poznamenal tehdy a tehdy a říkám si, co si o tom myslím teď, jestli se můj názor nějak vyvinul.

Dnešní zápis bude pro mě, nebude mít nárok na pointu a bude zmatený.

Narazil jsem třeba na svou dřívější  úvahu o tom, zda lidé žijící v době před nějakým historickým zmarem - například před válkou, poznají, že se blíží něco zlého.

Poslední rok a půl mi napovídá, že nepoznají a nebo nejsou schopni reakce, stejně jako pomalu vařená žába. I historie ukazuje, že těch prozíravých, kteří se například dovedou včas sbalit, opustit majetek, vytrhnout se z kořenů a úspěšně uprchnout na smysluplné místo, je prostě menšina.

Což je ale vlastně z určitého bodu pohledu štěstí. Protože, kdyby všichni včas utekli před Hitlerem, tak by Hitler zabral prázdná území a měl by životní prostor bez starostí a bez boje (ale taky bez otroků). A zároveň by ta masa uprchlíků zhroutila ekonomiku a životní úroveň toho místa, kam by prchli (Amerika?) a tam by nastal chaos a co by bylo dál, nevím - asi by to dopadlo blbějc, než to dopadlo.

Stejně ale všichni utýct nechtěj, nebo nemůžou (i když se někteří politici v Evropě tvářej, že můžou a že je tu radostně uvítáme). Co kdyby teď emigroval celej Afghánistán?

Každopádně, když si kladu otázku, jestli teď prožíváme zlomovou dobu a blíží se zmar, tak konstatuji, že to zřejmě nepoznám, případně to až zpětně, až bude pozdě. A i kdybych to poznal, tak co je správné udělat?

Zdrhnout je asi dočasně funkční, ale kam? (jsou ještě dobrá místa pro emigraci, když sebou nemáš balík peněz?) jak tam přežít, jaká tě čeká budoucnost, budeš přežívat někde ve sběrném táboře, než tě někdo zapíchne pro kus chleba nebo co jako?

Nechat to plynout, snažit se proplout, nevyčuhovat a doufat - s rizikem, že mě ten mlýnek i tak dostihne semele

Aktivně se tomu postavit s nízkou šancí na úspěch a s krátkou dobou životnosti (a smrtelné ohrožení rodiny k tomu)

Druhá možnost je asi většinová a umožňuje zmaru uspět. Ale zároveň umožňuje také erozi zmaru v průběhu let a desetiletí (staletí) a změnu zmaru na něco jiného. Co je tak vlastně od nepaměti a říká se tomu dějiny lidstva.

 

Epidemie bude a hotovo

 Dělostřelecká příprava je jasná. Další vlna epidemie na podzim prostě bude, i kdyby nebyla.

Je příliš mnoho vlivných lidí, kterým to tak vyhovuje.

Aktuálně hospitalizovaných je 52. Nikde se nedozvíš, jestli jsou v nemocnici kvůli zlomené noze, rakovině nebo opravdu kovidu.

Nikde se nezdůrazňuje, že lidé s pozitivním testem na kovid mají lehký průběh (pokud by neměli, muselo by jich být v nemocnici víc). Čili se budou dělat drastická opatření kvůli tomu, že lidi TO maj, i když jim nic není?

Potvrzených případů za 7 dní na 100 000 obyvatel je 12. Dvanáct! Proboha, tak o co tady jde?

Média chrlí hrozby. Dozvídám se jak stoupá číslo R, a nejhnusnější jsou skoro každodenní články, kde se srdceryvně popisuje, jak se někdo nenechal očkovat a když byl na umření (nebo dokonce těsně před smrtí) prosil a vzkazoval - lidé, očkujte se. Na druhé straně srdceryvné příběhy očkovaných s těžkou reakcí se nedozvím, protože to by byla konspirace. Ale asi jich teď o moc míň než těch 52 nebude.

Mezitím: ve Francii tvrdé předpisy, co se bez očkování nesmí. Dokonce pro některá povolání je očkování povinné. S tím, že když se nenechají, nebudou smět do práce chodit a nebudou dostávat peníze. A to, považte, ve Francii, proslulé tím, že se tam na zaměstnance nesmíš pomalu křivě podívat.

Mezitím 2: V Německu Merkel s vážnou tváří vykládá, jak je pochopitelný, že neočkovaní nebudou holt smět nikam chodit, že s tím musejí počítat.

Vše prostě směřuje k povinnému očkování (za socialismu jsme říkali nepovinně povinný o věcech, které se oficiálně nemusely, ale ve skutečnosti musely, aby člověk neměl problémy)

A do toho mezitím 3: Všeobecně se ví, že vakcina nezabrání tomu, abys virus chytil a přenesl dál. Ale nezdůrazňuje se to. Naopak se pořád počítá s očkovanými jako bezinfekčními. 

Můj pocit je, že směřujeme do společnosti absolutní kontroly pod záminkou ochrany proti epidemii. Bude to přece krásné, když se stokrát za den budeš muset někde čeknout qr kódem s propojením do nějaké centrální databáze. A zvyknem si na to, zvyknem. Poslední rok a půl ukázal, jak rychle si lidé zvykají a jak snadno se vzdávají dosavadního života výměnou za úplatky typu ošetřovné 80%.

Poslat sestřičky domů

 Takže zavřeli školky a první a druhé třídy základek a sestřičky zůstaly doma s dětmi na ošetřování. 

Tím pádem v pondělí nepřišly do práce.

A hned v pondělí nastalo haló, že je fatální nedostatek personálu.

To je mi překvapení, to je mi náhodička. Vždyť to přece muselo bejt všem jasný. To už snad fakt musí bejt něčí úmysl, jak vytvářet průser.

Čím dál tím víc

 Si myslím, že to nechtěj rozvolnit nikdy.

Nikdy.

Však taky, kdo by se takovýho panování vzdal.